„Done is better than perfect.“ Jak se z dobré rady stalo alibi pro zmetky

Mantry ze Silicon Valley znějí na poradách skvěle. „Fake it till you make it“ nebo „Done is better than perfect“ původně vznikly s dobrým úmyslem. Měly chránit vývojové týmy před paralýzou z analýzy. Myšlenka byla jasná: nezasekněte se na nekonečném leštění detailů, nečekejte na stoprocentní dokonalost a raději dostaňte produkt rychle na trh, abyste získali zpětnou vazbu.

Jenže v praxi tyhle věty nebezpečně zmutovaly.

Z původní snahy o rychlost se stalo univerzální alibi pro lajdáctví a způsob, jak si nad nedodělkem umýt ruce. Z konceptu MVP (Minimum Viable Product) se vytratilo to nejdůležitější slovo – „Viable“ (životaschopný). Místo toho se na trh pouštějí nefunkční polotovary. A když se to rozsype, vedení to přikryje hláškou, že „lepší hotové než dokonalé“.

Tady je jeden krvavý příklad z mé praxe, kdy se přesně tento přístup vymstil.

SaaS, který neuměl poslat fakturu

IT firma spouštěla novou SaaS službu. Produkt jako takový fungoval, takže si řekli, že ho pustí ven a provozní věci se zkrátka doladí za pochodu. Vymysleli cenotvorbu a způsob účtování zákazníkům, který se skládal z fixní částky za službu a variabilní složky podle spotřeby dat subdodavatelské infrastruktury.

Znělo to logicky, dokud nenarazili na tvrdou realitu.

Zaprvé, vymyšlený model účtování vůbec neodpovídal tomu, jak reálně účtoval subdodavatel infrastruktury. Zadruhé, interní systémy a celá fakturace byly historicky postavené na jednorázové B2B IT implementace. Firemní procesy nebyly vůbec připravené na SaaS model a platby za průběžnou spotřebu.

Výsledek byl katastrofální hned na dvou frontách. Zákazník dopředu vůbec netušil, jakou částku mu na konci měsíce vlastně vyfakturujeme. Náklady na spotřebu pro něj byly naprosto nepředvídatelné, což logicky vedlo k obrovské nespokojenosti.

Uvnitř firmy to pak znamenalo účetní a procesní peklo. Potřebovali spotřebu od subdodavatele vzít, přihodit na ni marži a přefakturovat ji dál klientovi. Jenže ERP systém si s tím neuměl poradit. Nebyli schopni efektivně fakturovat a už vůbec ne reportovat maržovost na úrovni konkrétního produktu nebo zákazníka. Byli úplně slepí.

Následky onoho „lepší hotové než dokonalé“ mě pak stály obrovské úsilí. Musel jsem celou věc v podstatě zastavit a vrátit se na začátek. Musel jsem kompletně předělat produkt, překopat cenotvorbu i reporting a provést úpravy ve firemním ERP systému. Teprve pak se produkt stal skutečně „Viable“.

„Done“ nesmí znamenat odbyté

Slepá ulička v tomto případě spočívá v nepochopení toho, co znamená mít hotovo.

Pokud vypouštíte produkt, nemusí mít hned všechny slíbené funkce. Může mít klidně jednoduchý design. Ale pokud ho neumíte spolehlivě vyfakturovat, zákazník neví, kolik zaplatí, a vaše interní systémy si s tím neporadí, pak to není MVP. Je to jen zmetek, který vám rozbije firmu zevnitř, kdy jeden hází chybu na toho druhého.

Ať si na zeď kanceláře pověsíte jakékoliv motivační heslo, základní byznysová fyzika platí pořád.

Kdo se ji snaží obejít, toho nakonec krutě doběhne realita.

Článek původně vyšel na Substacku Václava Dudy Produktový management prakticky.